A jaké budete mít Vánoce Vy?

Někdy to za nás umí lépe říct někdo jiný, a tak mu dejme slovo... Nebo tedy jí:-). Pěkné Vánoce!  (P. S. Leemoňákům díky za PF:-)

Na svátcích není nejdůležitější to, abychom se obklopili nákupy, nažrali se a vzali si úvěr na vánoční nákupy.

Hou, hou, hou! Už jdou svátky a já dělám samé zmatky!

- mohla bych zařvat ještě před pár lety. Ale už nezmatkuji! Konečně jsem si uvědomila, že sváteční šílenství ani Bohu, ani lidem nepřináší radost a spokojenost. Blázníme pro dva dny pracovního volna. Protože Boží hod již dávno není Božím hodem. Proměnil se spíše ve svátek kaprů a řízků.

Nenechme si pobláznit hlavu rolničkami, svátečnými světýlky   pozlátky. Na svátcích není nejdůležitější to, abychom se obklopili nákupy, nažrali se a vzali si úvěr na vánoční nákupy. V tom celém šílenství se někde vytratil rozum a vánoční duch. Protože Vánoce, na co jsme již pozapomněli, mají duchovní a náboženský význam. Mají nás přibližovat k Bohu a k lidem a ne k bramborovému salátu. Udělejme z toho svátek lásky. Promluvme lidským hlasem ke svým blízkým a také k těm ostatním. Nedovolme, aby hospodyně padaly únavou, protože udělaly vše, dokonce jazykem vydrhly podlahu. Neschylujme se k hádkám z banálních důvodů, protože předvánoční období je jako časovaná bomba. Chybí málo, aby něco bouchlo! Nekažme si kouzlo Vánoc malichernostmi.

Nechci bohatě obložený stůl. Nepotřebuji 12 chodů. Chci cítit blízkost. Chci být s lidmi, které mám opravdu ráda. Nechci dárky. Sváteční dárkový balíček s červenou mašličkou nenahradí laskavá slova, která v životě slyšíme příliš málo. Je to jenom náhražka, umělý med, a my se potřebujeme přitulit a cítit přítomnost druhých. Nechci něco předstírat. Chci se podělit oplatkem a popřát svému bližnímu z hloubi duše. Nechci, aby mně objímali lidé, které nemám ráda, nevážím si jich a se kterými nemám nic společného. Nechci vyhazovat jídlo. Raději se jídlem podělím s potřebnými. Je ho dost pro všechny.

Přála bych si, aby mi nechyběli ti, kteří zde na Štědrý den nejsou. Ale postrádám je a pláču, protože to není jenom čas radosti, ale také bolesti. Nepřítomnost osob je bolestivá.

Chtěla bych věřit, že se Bůh narodil a existuje. Že můj život má nějaký smysl. A že nezmizím nenávratně, pokud vyprchám z paměti mých nejbližších.

Dorota Wellman, polská novinářka

Prosinec, 2018